Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci určování daňového rezidenství fyzické osoby dle úpravy smluv o zamezení dvojího zdanění. V řešeném případě soud zrušil rozhodnutí správce daně, neboť ten neunesl důkazní břemeno, které na něho přešlo poté, co plátce daně prokázal, že poplatník – bosenský občan měl v tuzemsku v dotčeném zdaňovacím období k dispozici stálý byt. Za této situace měl správce daně prokázat existenci stálého bytu poplatníka v Bosně a Hercegovině, a teprve poté, co by byla tato okolnost postavena na jisto, měl se správce zabývat otázkou, kde má poplatník středisko svých životních zájmů.