Rozhodnutím správce daně, kterým není vyhověno žádosti daňového nerezidenta o zproštění povinnosti zajištění daně z jemu prováděných úhrad, nedochází k žádnému uložení povinnosti ani omezení jeho práv, a jako takové je ze samostatného soudního přezkumu vyloučeno. K zásahu do práv může dojít teprve v důsledku rozhodnutí o vyměření daně po skončení zdaňovacího období.
Dle mezinárodní daňové smlouvy vznikla stěžovateli – daňovému rezidentovi USA – v ČR stálá provozovna, prostřednictvím které poskytoval služby tuzemským daňovým subjektům. Dle § 38e odst. 3 písm. c) ZDP těmto tuzemským plátcům, kteří prováděli úhrady za stěžovatelem poskytnuté služby, vznikla povinnost srážet z každé částky úhrady zajištění daně ve výši 10%. Stěžovatel podal u místně příslušného správce daně žádost o osvobození povinnosti zajištění daně z jemu prováděných úhrad dle § 38e odst. 8 ZDP, této žádosti finanční úřad však nevyhověl. Z důvodu nemožnosti uplatnění opravných prostředků vůči tomuto rozhodnutí správce daně, stěžovatel podal žalobu, kterou Městský soud odmítl jako nepřípustnou, neboť uvedené rozhodnutí bylo dle jeho názoru ze soudního přezkumu vyloučeno.
NSS uvedl, že dle §38e(8) ZDP může správce daně rozhodnout o tom, že zajištění nebude prováděno, na takové rozhodnutí však není právní nárok. Správce daně k němu zpravidla přistoupí poté, kdy zjistí, že daňový subjekt řádně svou daňovou povinnost plní a žádné okolnosti nenasvědčují tomu, že by měl v úmyslu se jí vyhnout. V případě, kdy stěžovatel požádal o zproštění této povinnosti bezprostředně poté, kdy byla provedena jeho registrace, nelze správci daně vyčítat, že žádosti nevyhověl a nelze tak v jeho postupu shledávat zneužití správního uvážení. Nebylo-li stěžovateli vyhověno v daném období, není vyloučeno, uzná-li správce daně jeho daňovou kázeň dostačující, aby mu bylo vyhověno v následujícím období. Stěžovatel v důsledku povinnosti, která ze zákona stíhá plátce, kteří v jeho prospěch poskytují úhrady, nikterak nebyl zkrácen na svém právu domoci se přezkoumání rozhodnutí správního orgánu o vyměření daně za příslušné zdaňovací období, nebude-li s takovým postupem souhlasit. Napadené rozhodnutí žalovaného bylo však vydáno ještě předtím, než o povinnosti stěžovatele zaplatit příslušnou daň bylo rozhodnuto.
Rozhodnutí správce daně, kterým nebylo stěžovateli vyhověno stran zajištění daně, nezasáhlo a zasáhnout nemohlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností žalobce. Především je nutno uvést, že povinnost, kterou přímo zákon v § 38e stanoví, stíhá nikoli stěžovatele, ale plátce daně. Rozhodnutím správce daně tedy nedošlo k žádnému uložení povinnosti ani omezení práv; nelze jej proto považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.; je proto dána kompetenční výluka dle § 70 písm. a) s. ř. s. K zásahu do práv stěžovatele by mohlo dojít teprve v důsledku rozhodnutí žalovaného o vyměření daně, tedy teprve poté, kdy by byla po skončení zdaňovacího období jemu samotnému stanovena daňová povinnost. Tudíž z uvedených důvodů NSS kasační stížnost shledal nedůvodnou.
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: 9/2007
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: NE
Zákonná úprava: §38e(8) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů