NSS nepřisvědčil správci daně stran existence okolností indikujících, že se přijatá reklamní služba vymykala běžným obchodním standardům a daňový subjekt tedy mohl a měl vědět, že se jejím prostřednictvím účastní podvodu na dani. NSS se neztotožnil se závěrem správce daně, že samotná sjednaná cena, která násobně převyšovala obvyklou cenu srovnatelných služeb, prokazuje, že daňový subjekt věděl, že jde o cenu neobvyklou ani, že o tom vědět měl.
Soud správci daně vytkl rozpornost a nedůslednost jeho závěrů, na nichž vystavěl vědomost daňového subjektu o zapojení do podvodného řetězce. Jednalo se např. o subjektivní hodnocení smlouvy bez identifikace odlišností od běžně uzavíraných smlouvy o poskytování reklamních služeb nebo to, že se správce daně při hodnocená výše ceny nezabýval otázkou, zda daňový subjekt již v minulosti pořizoval obdobné plnění od shodného (nebo jiného) poskytovatele, nebo neidentifikoval, zda se jednalo o běžný nebo mimořádný výdaj daňového subjektu.