Bezplatné poskytování stravy obchodním partnerům a zaměstnancům při pracovních schůzkách nepředstavuje plnění podléhající DPH, pokud k němu objektivně dochází v souvislosti s podnikatelskými účely. Takovéto poskytování stravy je předmětem daně v případě, že podnikatelské potřeby, jako je požadavek na zaručení plynulého průběhu pracovních schůzek, nevyžadují, aby zaměstnavatel takovéto stravování zajistil.
Společnosti poskytovaly bezplatně stravování ve svých jídelnách obchodním partnerům a zaměstnancům v rámci pracovních schůzek, jež se konaly v obchodních prostorech společností.
Národní soud se pak dotázal, zda popsané bezúplatné poskytnutí stravy představuje plnění poskytnuté k jiným účelům než pro potřebu podnikání, a tudíž ho lze považovat za poskytování služeb za úplatu.
SSDEU uvedl, že bezplatné poskytování stravy v podnikové jídelně může být považováno za plnění použité pro soukromou potřebu, jedná-li se o plnění „k jiným účelům než pro potřebu podnikání“. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že k bezplatnému poskytování stravy obchodním partnerům docházelo pouze při pracovních schůzkách, a že obsahy těchto schůzek byly v přímé souvislosti s podnikatelskou činností společností. Takové okolnosti naznačují, že dotčené poskytování stravy není uskutečňováno k jiným účelům, než pro účely podnikání. Jelikož může být obtížné účinně kontrolovat, zda poskytování stravy souvisí s podnikáním či nikoliv, včetně případů, kdy k němu dochází v rámci obvyklého fungování podniků, tudíž z objektivních údajů musí vyplývat, že k němu striktně došlo pro účely podniku, a pokud tomu takto je, tak takovéto plnění nespadá do působnosti DPH směrnice.
Ohledně bezplatného poskytování stravy zaměstnancům SDEU uvedl, že obvykle je na zaměstnanci, aby si zvolil způsob, přesnou hodinu i místo svého stravování, zaměstnavatel nezasahuje do této volby, kdy povinností zaměstnance je pouze se vrátit v domluveném čase zpět na pracovní místo. Poskytování stravy zaměstnancům má tedy v podstatě za cíl uspokojit soukromou potřebu zaměstnanců a závisí na jejich osobní volbě, do které zaměstnavatel nezasahuje. Nicméně ve zvláštních případech mohou podnikatelské požadavky přimět zaměstnavatele, aby sám zajistil poskytování stravy. Společnost Danfoss uvedla, že dotčená strava je podávána výlučně v rámci schůzek zaměstnanců přijíždějících do sídla společnosti z různých států, kdy jejím účelem je obstarat stravu hospodárným způsobem a existovala zde kontrola nad tím s kým, kde a kdy se konají pracovní obědy. V daném případě SDEU uznal, že zajištění poskytování stravy zaměstnancům umožňuje zaměstnavateli zejména omezit důvody přerušení schůzek. Skutečnost, že pouze zaměstnavatel může zaručit nepřetržitý a řádný průběh schůzek, ho tak může přimět k tomu, aby zajistil poskytování stravy zaměstnancům, kteří se těchto schůzek účastní. Jak upřesnila společnost Danfoss, dotčená strava se sestává z chlebíčků a studených mís podávaných v jednací místnosti za specifických okolností, tedy zaměstnanci si nemohou zvolit místo, čas ani způsob stravování, neboť zaměstnavatel samotný je odpovědný za tuto volbu. Za takových zvláštních okolností nemá poskytování stravy zaměstnancům za cíl uspokojení jejich soukromých potřeb a není prováděno k jiným účelům než pro potřeby podnikání. Osobní zvýhodnění, které z něho zaměstnanci získávají, se zdá být pouze druhořadým ve vztahu k podnikatelským potřebám.
Generální advokátka ve svém stanovisku uvedla, že náklady na bezplatné poskytnutí obědu obchodním partnerům během krátké přestávky v průběhu celodenní pracovní schůzky byly vynaloženy pro podnikové účely, a to aby se předešlo nepříjemnému pocitu hladu nebo nepohodlí a ztrátě času spojeným s hledáním jiných možností poobědvat, jež by vedly ke ztrátě efektivnosti schůzky. Obdobné úvahy lze uplatnit i na jiná dodání zboží nebo služeb. Většina zaměstnanců si může vybrat (v rámci určitých mezí) oblečení, ve kterém chodí do práce, a jeho nákup slouží k jejich soukromým účelům. Pokud jim jejich zaměstnavatel poskytne takovéto oblečení, bude se jednat o použití zboží pro soukromé účely. Někteří zaměstnanci však musí z důvodu povahy své práce nosit zvláštní uniformu nebo ochranný oděv, a poskytne-li jim zaměstnavatel takovýto oděv, bude tak činit pro účely související s potřebami podniku.
Doplňující informace:
Související rozsudky: C – 258/95 Julius Fillibeck
Zákonná úprava EU: čl. 26(1)(a) a čl. 176 DPH směrnice 2006/112/ES
Tuzemská zákonná úprava: §14(3)(a) a (4) a § 72 odst. 4 zák. č. 235/04 Sb., o DPH