BEZPLATNÉ POSKYTOVÁNÍ STRAVY OBCHODNÍM PARTNERŮM A ZAMĚSTNANCŮM

C - 371/07 Danfoss a Astra Zeneca
ze dne 11. prosince 2008

Bezplatné poskytování stravy obchodním partnerům při pracovních schůzkách nepředstavuje plnění podléhající DPH, pokud takovéto stravování je objektivně poskytováno v souvislosti s podnikatelským účelem.
Na druhou stranu 
bezplatné poskytování stravy zaměstnancům je předmětem daně, a to v případě, že podnikatelské potřeby, jako je požadavek na zaručení plynulého průběhu pracovních schůzek, nevyžadují, aby zaměstnavatel takovéto stravování zajistil.

Otázka posuzovaná v tomto rozsudku spočívala v tom, zda existuje nárok na odpočet DPH za prvé u občerstvení, které společnosti Danfoss a Astra Zeneca poskytovaly bezplatně ve svých jídelnách svým obchodním partnerům v rámci pracovních schůzek, jež se konaly v jejich obchodních prostorách, a za druhé u stravování poskytované zaměstnanců při obdobných pracovních schůzkách, jež se konaly v rámci provozu podniku.

Národní soud se pak dotázal, zda popsané bezúplatné poskytnutí stravy představuje plnění poskytnuté k jiným účelům než pro potřebu podnikání, a tudíž ho lze považovat za poskytování služeb za úplatu ve smyslu čl. 6(2) VI. směrnice?

SDEU uvedl, že bezplatné poskytování stravy v podnikové jídelně může být považováno za plnění použité pro soukromou potřebu. Takové poskytování může být nicméně předmětem DPH dle čl. 6(2) pouze za podmínky, že se jedná o poskytování „k jiným účelům než pro potřebu podnikání“. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že k bezplatnému poskytování stravy obchodním partnerům docházelo pouze při pracovních schůzkách, které se konaly v prostorách podniku, a že obsahy těchto schůzek byly v přímé souvislosti s podnikatelskou činností společností. Takové okolnosti naznačují, že dotčené poskytování stravy není uskutečňováno k jiným účelům než pro účely podnikání. Nicméně je pravdou, že může být obtížné účinně kontrolovat, zda poskytování stravy podnikovými jídelnami souvisí s podnikáním nebo nikoli, včetně případů, kdy k němu dochází v rámci obvyklého fungování podniků. Pokud tedy z objektivních údajů vyplývá , že poskytování stravy bylo uskutečněno k striktně podnikovým účelům, nespadá do rozsahu působnosti čl. 6(2) směrnice.

K bezplatnému poskytování stravy zaměstnancům při pracovních schůzkách SDEU uvedl, že je třeba ho kvalifikovat jako poskytování služeb pro soukromou potřebu zaměstnanců nebo obecněji k jiným účelům než pro potřebu podnikání. Dle Soudního dvora je nesporné, že je obvykle na zaměstnanci, aby si zvolil způsob, přesnou hodinu i místo svého stravování. Zaměstnavatel nezasahuje do této volby a  povinností zaměstnance pouze je vrátit se v domluveném čase zpět na své pracovní místo. Poskytování stravy zaměstnancům má tedy v podstatě za cíl uspokojit jejich soukromou potřebu a závisí na osobní volbě zaměstnanců, do které zaměstnavatel nezasahuje. Z toho vyplývá, že za obvyklých okolností bezplatné stravování uspokojuje soukromé potřeby zaměstnanců. Nicméně ve zvláštních případech mohou podnikatelské požadavky přimět zaměstnavatele, aby sám zajistil poskytování stravy. Společnost Danfoss jednak uvedla, že dotčená strava, která představuje méně než 1 % veškeré stravy podávané zaměstnancům, je podávána výlučně v rámci schůzek zaměstnanců přijíždějících do sídla společnosti z různých států. Dle této společnosti je  zájmem podniku obstarat stravu zaměstnancům v  rámci schůzek v prostorách společnosti za tím cílem, aby toto stravování bylo organizováno hospodárným způsobem a existovala kontrola nad tím s kým, kde a kdy se konají pracovní obědy. V daném ohledu SDEU uznal, že zajištění poskytování stravy zaměstnancům umožňuje zaměstnavateli zejména omezit důvody přerušení schůzek. Skutečnost, že pouze zaměstnavatel může zaručit nepřetržitý a řádný průběh schůzek, ho tak může přimět k tomu, aby zajistil poskytování stravy zaměstnancům, kteří se těchto schůzek účastní. Krom toho, jak upřesnila společnost Danfoss, dotčená strava se sestává z chlebíčků a studených mís podávaných v jednací místnosti za specifických okolností. Z těchto upřesnění vyplývá, že zaměstnanci si nemohou zvolit místo, čas ani způsob stravování, neboť zaměstnavatel samotný je odpovědný za tuto volbu. Za takových zvláštních okolností nemá poskytování stravy zaměstnancům  za cíl uspokojení soukromých potřeb zaměstnanců a není prováděno k jiným účelům než pro potřeby podnikání. Osobní zvýhodnění, které z něho zaměstnanci získávají, se zdá být pouze druhořadým ve vztahu k podnikatelským potřebám.

Ze stanoviska generální advokátky Eleanor Sharpston
(50) V tomto světle se zdá pravděpodobné, že náklady na bezplatné poskytnutí obědu v jídelnách nebo podnosu se sendviči obchodním partnerům během krátké přestávky (nebo dokonce bez přestávky) v průběhu celodenní pracovní schůzky byly vynaloženy pro podnikové účely – aby se předešlo nepříjemnému pocitu hladu nebo nepohodlí a ztrátě času spojeným s hledáním jiných možností poobědvat, jež by vedly ke ztrátě efektivnosti schůzky – zatímco u nákladů na poskytnutí obědu zdarma, jako alternativy k jídlu na vlastní náklady účastníka v blízké restauraci po skončení schůzky, se to zdá méně pravděpodobné. Prvně uvedený případ tudíž zakládá nárok na odpočet daně na vstupu jakožto nákladová položka zdanitelných plnění na výstupu, zatímco druhý případ by měl být považován za použití pro soukromou potřebu, pokud dochází k odpočtu daně na vstupu.
(52) Obdobné úvahy lze uplatnit i na jiná dodání zboží nebo služeb. Většina zaměstnanců si může vybrat (v rámci určitých mezí) oblečení, ve kterém chodí do práce. Jeho nákup slouží k jejich soukromým účelům. Pokud jim jejich zaměstnavatel poskytne oblečení pořízené v kontextu svého podniku, bude se jednat o použití zboží  tvořící součást jeho obchodního majetku pro soukromé účely, a je třeba s ním nakládat pro účely DPH v souladu s čl. 5 odst. 6 šesté směrnice. Někteří zaměstnanci však musí z důvodu povahy své práce nosit zvláštní uniformu nebo ochranný oděv. Poskytne li zaměstnavatel  oděv tohoto druhu, bude tak činit pro účely související s potřebami podniku.

 

Pozn.: S ohledem na výše uvedené závěry lze zvažovat, zda lze tuzemskou právní úpravu (v § 72 odst. 4 ZDPH je stanoveno, že plátce nemá nárok na odpočet daně u přijatého zdanitelného plnění použitého pro reprezentaci, jež nelze podle § 25 odst. 1 písm. t) ZDP) uznat za daňové výdaje), interpretovat tak, že za obdobných skutkových okolností jako jsou ty ve věci posuzované SDEU, by takovéto paušální omezení nároku na odpočet týkající se výdajů na reprezentaci mohlo být zpochybněno.
Nicméně právní okolnosti věci posuzované Soudním dvorem se odlišují od těch, jenž je třeba zohlednit při výkladu tuzemského zákona. V daném rozsudku bylo Soudním dvorem zmíněno, že dánské úprava před vstupem Dánska do EU „de facto“ neobsahovala zamezení nároku na odpočet u výdajů na citované stravování, tudíž na rozdíl od tuzemské úpravy, která před vstupem ČR do EU obsahovala shodné ustanovení zamezující nárok na odpočet u výdajů na reprezentaci, Dánsko nebylo oprávněno po vstupu do EU, tj. vstupu DPH směrnice v platnost, zavést nové vynětí z nároku na odpočet DPH, konkrétně nově neumožnit uplatnit odpočet daně u výdajů na citované občerstvení. Z tohoto důvodu nejsou závěry rozsudku v daném ohledu v tuzemské praxi využitelné.

 

Doplňující informace:
Související rozsudky: C – 258/95 Julius Fillibeck
Zákonná úprava EU: čl. 26(1)(a) a čl. 176 DPH směrnice 2006/112/ES
Tuzemská zákonná úprava: §14(3)(a) a (4) a § 72 odst. 4 zák. č. 235/04 Sb., o DPH

C – 371/07 Danfoss a Astra Zeneca