Dožádanému tuzemskému správci daně nepřísluší, vyjma důvodů taxativně stanovených ve směrnici 2010/24/EU, posuzovat, zdali je vymáhaná pohledávka, jenž je předmětem žádosti dožadujícího orgánu jiného členského státu EU, oprávněná.
Německý správce požádal o vymáhání pohledávek v souladu se směrnicí 2010/24/EU a GFŘ vymáháním pověřilo finanční úřad, jenž poté vydal exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu stěžovatele – jednatele a společníka s.r.o. (dlužník), neboť stěžovatel byl dle německého daňového řádu považován za spoludlužníka. Stěžovatel namítal, že tuzemské právní předpisy neznají institut zákonného spoludlužnictví jednatele/společníka v případě vymáhání dluhů společnosti s.r.o.
NSS shrnul, že v režimu mezinárodní pomoci s vymáháním finančních pohledávek ve smyslu směrnice 2010/24/EU a zákona o mezinárodní pomoci nejsou české dožádané orgány oprávněny žádosti dožadujících orgánů jiného členského státu EU (anebo i jiného státu podle zákona o mezinárodní pomoci) jakkoliv posuzovat a odmítnout vyjma důvodů taxativně stanovených. Stejně tak dožádaným orgánům nepřísluší jakkoliv posuzovat zákonnost či správnost žádosti dožadujícího orgánu cizího státu, resp. pohledávky, k jejímuž vymožení je taková žádost podána. Právní úprava mezinárodní pomoci tedy neumožňuje přezkoumávat právní důvody, na nichž se zakládá jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávky v dožádaném státu, který je titulem pro její vymáhání (a je součástí žádosti dožadujícího orgánu). Tím spíše tedy nelze připustit, že by měla mít jakýkoliv rozhodující význam úvaha dožádaného orgánu, zdali by takové právní důvody obstály podle právního řádu dožádaného státu (zde ČR). Zcela irelevantní je pak tedy i otázka, zda by k jejímu vzniku (v souvislosti s postavením stěžovatele jako solidárního spoludlužníka společnosti s.r.o.) došlo podle českého práva, neboť takové posouzení režim mezinárodní pomoci při vymáhání finančních pohledávek vůbec neumožňuje.
Z uvedeného tedy plyne, že pouhá skutečnost, že český právní řád neomezené solidární spoludlužnictví společníka společnosti s.r.o. za její vzniklé dluhy neobsahuje, není pro podstatu věci relevantní, neboť předmětem exekučního příkazu je vymáhání pohledávek vzniklých na území Německa podle německého práva.
NSS poté doplnil, že otázku, zda je stěžovatel daňovým dlužníkem, nelze vést v rámci dotřeného exekučního řízení, nýbrž tu je třeba případně rozporovat přímo v dožadujícím státě, v němž pohledávka vznikla.
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: NE
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: 9 Afs 28/2009 – 150
Zákonná úprava: čl. 10 až 14 směrnice 2010/24/EU a § 17, § 20 a § 28 zákona o mezinárodní pomoci